Magdalena
Věřím v kreativitu a moudrost plynoucí z lásky, kterou v sobě můžeme vzájemně probouzet.

Nastavuji zrcadlo v otázkách etiky a osobnostního růstu, vedoucího k sebepřijetí a uzdravení vztahů, duše i těla, pomáhám porozumět zákonitostem života a nalézat v sobě schopnost a sílu přijímat situace a změny, které sebou život přináší.
Pomáhám hledat a pochopit momenty ve kterých jsme se ztratili a přijali cizí pravdy, které nesouzní s naší duší.… více

Dvacetčtyři let jsem se pohybovala v oblasti reklamy a ženské krásy, z toho osmnáct let jako vizážistka.
Uvědomila jsem si, jak mohou laskavý přístup a pár tahů štětcem změnit pohled ženy na sebe, svůj život i přístup k němu.

Spolupracuji s výraznými osobnostmi veřejného života i s ženami různých oborů a společenských skupin. Stovky otevřených zpovědí a životních příběhů, mi pomohly vnímat způsoby myšlení a vidění světa očima druhých žen a vytvořit si ucelený obrázek o běžném pojetí života a vztahů.

Těžká životní období ve mně vždy probouzela hlubší otázky, na které jsem chtěla znát odpovědi. Přicházela další, mnohá PROČ?!
Poctivé hledání přineslo i nečekané odpovědi a PROZŘENÍ.
Duchovní nadhled, vhledy, obrazy a jednoduchá, srozumitelná poznání o sobě, životě, jeho principech a přirozeném řádu v nás.

Následovaly roky konzultací, seminářů, přednášek psychologie, studia ezoterních pramenů, filosofických i alternativních směrů a pátrání zda vůbec, či na jakém principu je položena jejich nosná myšlenka a kam až sahá.
Přijetím živé podstaty mnohých učení, se prohloubila má dovednost vnímat ženskou krásu, ženskost, partnerství a vztahy v širších souvislostech.

V závěru mého základního studia, jsem se setkala s učením Etikoterapie, které je zcela v souladu s mým doposud nabytým poznáním.

Práce na rozvoji lidského Ducha, je logickým vyústěním mé životní cesty a pomyslným uzavřením kruhu v pohledu na krásu člověka.…schovat

Magdalena

Konzultace

Semináře

OSOBNÍ KONZULTACE

více …

KONZULTACE KRÁSY

více …

ŽENSKÝ KRUH

více …

ŽIVÉ ODRAZY

více …

Osobní konzultace

 

Nabízím svůj vhled na cestě, kterou jsem sama prošla.
Společně vytváříme prostor k hledání Vaší podstaty, zahalené a zkreslené prožitými zkušenostmi a přejatými názory.

Procházíme úskalí Vašeho života, či ujasňujeme nový začátek a směr z Vaší dlouhodobé tíživé životní situace, nespokojenosti či konkrétních, momentálních potíží.

Odhalujeme původ nemocného vztahu k sobě a okolí, zdroj Vašich současných problémů, nemocí či pocitů nenaplněného života.

Váším aktivním přístupem otvíráte vnitřní dialog, který skrze nově nahlížené životní situace léčí duši i tělo do větší hloubky v minulosti. Připraven uvolňujete stará niterná zranění a osvobozujete se od zastaralých forem myšlení a zlozvyků, které Vám nedovolí činit rozhodné kroky v různých oblastech života.

Rozhodnutí a první krok, je vždy na Vás.

Párová konzultace

 

Uzdravování vztahů vychází vždy z primárního, zdravého vztahu sám k sobě.
Komplikované vztahy v rodině a partnerství v soukromé i pracovní sféře, jsou tedy odrazem různých vnímání realit, nikoli reality samotné. V partnerství s druhým člověkem jde především o schopnost, tyto rozdíly otevřeně vykomunikovat.

Konkrétní problém člověka může mít různou podstatu, byť jsou jeho projevy obdobné, vždy je třeba přistupovat ke každému z nich individuálně.
Nacházet společný jazyk skrze učení se lásce a respektu k sobě i druhému, je přirozená cesta, která otevírá další životní náboj a možnosti s ním přicházející.

Společně hledáme cestu k umění spolupráce a tvorby, v krajním případě k odloučení či ukončení vztahu v respektu, na jehož základě stavíte Váš další harmonický vývoj a nové, již zdravé vztahy.
Na Vaší cestě jsem průvodcem. Pozorovatelem a tím, kdo nastavuje zrcadlo v místech, kde jste se navzájem ztratili.

Bližší informace a objednání ke konzultacím na tel. čísle: 603 231 929

Konzultace krásy

Doba trvání: 2 hodiny cena: 2 500,- Kč/ osoba

Tato konzultace je ideální v čase, kdy cítíte potřebu změny. Možnost vidět se jinak a udělat první či další krok ve Vaší transformaci.

Průběh:
– úvodní rozhovor
– úprava obočí
– líčení komentované jazykem symboliky
– konzultace Vaší kosmetické výbavy a doporučení
– závěrečný vhled a další možné kroky

Škola líčení

 

Doba trvání: Individuální cena: individuální

Škola líčení komentovaná krok po kroku.
Líčíte se sama pod mým vedením.
Rozsah a délku domlouváme dle individuální potřeby.

Tuto službu je možné rezervovat na základě předchozího absolvování “Make-up konzultace” či “Ženského kruhu”.

Živé odrazy

4-8 žen (sudý počet)

Sobota: 15.9. 2018 / 9:00 – 18:00 hodincena: 2 000,- Kč/ osoba

Síla podvědomí se vždy nějakým způsobem projevuje v našem chování a pod vrstvou naučených gest a stereotypů se může, stejně jako pod make-upem, skrývat daleko více, než se zdá.

Make-up a líčení je v zde především nástrojem a cestou, nikoli hlavním cílem. Jste si se ženou ve Vaší dvojici navzájem živým plátnem i zrcadlem. Pracujeme s doteky, rozvíjíme cítění, komunikaci i techniku líčení.

Tento seminář je pro dvojice / maminky s dcerou, sestry, kamarádky či kolegyně/, které chtějí rozvíjet svou intuici a vztahy. Práce v páru takto z blízka, je ve své podstatě velmi intimní záležitostí a dovednost líčení je zde rozvíjena i skrze hlubší propojení se v kruhu.

– v průběhu dne probíhá diskuse vyplývající z přirozeně vzniklých situací a témat
– součástí je pauza na oběd

Na seminář je třeba se telefonicky či zasláním zprávy přihlásit a rezervovat si místo.

Ženský kruh

Termín: 22.9. 2018 / 9:00 – 18:00 hcena: 1 300,- Kč

 

Každá jsme jiná, každá řešíme v různém čase různá témata, žijeme v různých prostředích a máme rozmanité předpoklady i možnosti. Sdílení v kruhu vynáší na povrch otázky, které Vás trápí, které je třeba zpracovat a nechat odejít. Různé náhledy na stejné zkušenosti pomáhají k přehodnocení a uvolnění starých sporů a křivd. Vnáší harmonii do života i vztahů.

Svět krásy, kult mládí, sexu a dokonalosti všude kolem nás. Jaký vliv má dnešní doba, časopisy, reklama, média, trendy a naše “vzory” vliv na nás a co to vnáší do našich myslí a životů? Co to v nás vyvolává a kam nás to žene? Jak běžně fungujeme a jak se nenápadně posouvají naše i obecné hranice? Jak se to odráží v našich domovech a partnerstvích?

Co nás trápí v otázkách krásy a sebepřijetí?
Co bychom na sobě rády změnily a proč? Jaký pohled na svět ženské krásy a její důležitost jsme přijaly za své? Jak se s nadhledem orientovat v nepřeberném množství kosmetiky, rad a informací kolem nás?

Co znamená mateřská láska, kde je zdravá hranice oddělující lásku opičí? Co přenášíme na své děti a jak si to přebírají? Kde končí naše a začíná jejich zodpovědnost za to, co prožíváme?

Zkušenost, jakou si přišla naše duše udělat a témata, která si vybrala ke zpracování, se odráží v našem vnějším projevu chování i ve fyzickém těle.
Dávná, skrytá zranění a nepochopení nahradila zcela přirozený vnitřní řád v nás chaosem.
Sdílením v ženském kruhu tento chaos v sobě odhalujeme, pojmenováváme a zahajujeme tak přirozený léčivý proces.

V semináři vycházíme z témat a potřeb, konkrétní skupiny.

Na seminář je třeba se telefonicky či zasláním zprávy přihlásit a rezervovat si místo.

 

Termíny

PŘEDNÁŠKY, TÉMATICKÉ VEČERY

Cítit se krásná v každém věku … Přednáška v komunitním centru pro aktivní seniory Právě teď

6.6. 2018 15:00

SEMINÁŘE

Ženské kruhy

22.9. 2018 09:00 – 18:00

Živé odrazy

15.9. 2018 09:00 – 18:00

 

Očima druhých

Tereza KOSTKOVÁ

Kateřina BROŽOVÁ

Simona SZTULOVÁ

Blog

Úvodní slovo

více …

Láska

více …

Duchovní inteligence

více …

Otevřená mysl

více …

Otevřené srdce

více …

Partnerství

více …

Poděkování

Děkuji svým duchovním učitelům za hlubší odhalení života a zušlechťování již nabytého vědomí.

Za odhalení rozměru života v lásce.
Za vytříbené názory, laskavost i pevnost, které jsem v hloubi duše konfrontovala s pravdami svého dosavadního vědění.
Za často bolestivá poznání pravd o sobě samé i svých nejbližších, o našich životech, postojích a vzorcích, které se postupně mohli měnit a hojit.

Děkuji i svým dalším učitelům v podobě rodičů, sourozenců, partnerů, dětí, přátel a kolegů, za společné zážitky a situace, skrze které jsem na vlastní kůži procítila a postupně pochopila, co Láska je a co není.

Mé názory a zamyšlení vychází z víry v Boha a z něj pramenící vyšší princip.
Z osobních zkušeností, duchovních poznání, vhledů a přirozeného vnímání přírodních zákonitostí.
Nesouvisí s náboženstvím ani církví.

Základní principy života jsou jednoduché. Vysvětlení jednotlivých témat a jejich pochopení, však vyžaduje více času a hluboký zájem o ně.
Uvedená témata a v nich použité příklady a přirovnání slouží pouze k utvoření základní představy.

Láska

 

LÁSKA je výchozí podstatou vesmíru, jeho vývoje a růstu. Je to laskavost i pevná hranice, která chrání nás i druhé.

Je nejsilnější tvořivou energií.
Jazykem, který spojuje bez ohledu na věk, pohlaví, hranice, kulturu, postavení či názory.
Přirozenou součástí života, vycházející z nás samotných.

Mylné či romantické představy o ní, nás často udržují ve vztazích, které nás neobohacují a přirozeně nefungují, či nás z nepochopení skutečného problému ve vztahu bezhlavě ženou do úniků a vztahů, které opakovaně troskotají či plní pouze společenskou funkci.

Nedostatek Lásky, ve formě manipulace či hrubosti a lacinosti, zraňuje a nedochází-li dlouhodobě ke změně chování alespoň u jednoho z účastněných, opakovaně vyživuje vzájemnou závislost i averzi.

Láska má mnoho podob a forem, i mnoho záměn a náhradních závislostí.
Jako základní lidská potřeba vytváří v případě nedostatku, různé formy závislostí, které jako závislosti nevnímáme (přehnaná pořádkumilovnost, závislost na sportování, potřeba vlastnit a ovládat druhé včetně zvířat, vypadat za každou cenu dokonale, vše mít pod kontrolou, potřeba stálé aktivity a neschopnost být v klidu…).
Nekritické myšlení, zastaralé názory a stereotypy nás často udržují ve falešných představách o světě, sobě či druhých a nedovolí nám žít v Lásce, radosti a naplnění.

Chceme skutečně Lásku a její naplňující prožívání, nebo jen zdánlivý pocit, že ji máme?
Jsme naplnění Láskou či chceme po druhých, aby zaplnili naši prázdnotu?

Abychom měli možnost poznat a pochopit rozdíl skrze vlastní prožitek, procházíme “školou života”. Různými vztahy a situacemi, kde máme možnost procítit hloubku našeho poznání, učit se partnerství a rozvázat tak postupně mnohá karmická zauzlení.

Přišli jsme se učit a růst. Poznávat život, rozmanitými cestami a formami.
V momentech, kdy v nás zvítězí zahořklost, strach, sobectví, nenávist, závist, pocit křivdy, pomstychtivost či žárlivost …… a my jim dovolíme se v nás rozvinout, začínáme si nalhávat, omlouvat své chování a utíkat před svou vlastní zodpovědností v různých oblastech života.
Tím se pomalu, nenápadně stavíme mimo realitu. Postupně nás samotné tato vlastní slabost prostupuje, až začne zamořovat i prostředí ve kterém žijeme a neviditelně se šíří dál, kolem nás.

Pokud v lenivé slepotě následujeme svou slabost a okolní „vzory”, ztrácíme schopnost vidět, cítit a poznávat PRAVDU, žít v Lásce k ní i životu.
Všechny životní situace i mezní momenty, před které jsme postaveni, jsou pak ukazateli reality, kterou vnímáme přes filtry našich dosavadních i zapomenutých zkušeností. Ty nás uzavírají do bublin svých vlastních realit a nedovolí nám vidět život takový jaký je.
Pokud si toho nejsme vědomi a průběžně se sebou nepracujeme, stávají se tyto bubliny postupně větší zátěží, která se odráží na našem psychickém i fyzickém zdraví. Jsou tak „srostlé s naší osobností“, že nejsme schopni vidět nepřirozenost a často i absurditu našeho myšlení. Zaměňujeme, abychom neviděli svůj obraz ve „špatném“ světle svého vlastního souzení.

Láska je tvořivá práce na sobě. Zodpovědnost vůči sobě i druhým. Kritické myšlení k zastaralým pravdám i novým trendům.

Milující bytost, nám může sílu lásky a čistotu myšlení připomenout, nikoli nedostatek naši vlastní Lásky a jeho sobecké projevy nahradit.
Je naším nejlepším učitelem, lékem i ochranou před nudou a stagnací v životě.

Vzájemně se učíme partnerství a bezpodmínečné lásce.
Málokdo, jsme se ji v dětství od našich rodičů naučil, protože to málokdo naučil naše rodiče.

Láska je naším kyslíkem, bez nějž se nedá žít. Můžeme být bez lásky zplozeni, ale ne šťastni. Život bez lásky je umíráním bez smyslu a pochopení základní pravdy. Jsou různá stádia a formy smrti.
Bojíme se smrti fyzické a nevidíme, že skutečná smrt číhá ve skryté formě, daleko blíž.

Duchovní inteligence

Zkušenost duše – míra citu, skrze kterou v daném čase vnímáme, myslíme, mluvíme a jednáme.

Nepamatuji se, jaká situace ve mě vyvolala potřebu zamyslet se na toto téma, ale v každém případě jsem přemýšlela o tom, jak je možné, že se někteří lidé i přes vysoké IQ, výrazné EQ a kvalitní vzdělání i vysoké postavení, chovají v různých situacích tak, jak se chovají…

Uvědomila jsem si, že naší součástí je něco, co o nás vypovídá daleko víc, než se na první pohled zdá. Něco, co nás přesahuje, co se nedá změřit či spočítat. Napadla mě “Duchovní inteligence” a začala rozvíjet myšlenku…

Láska je prapůvodní zdroj, silnější a tvořivější než pouhý intelekt bez citu.

Staré duše sebou nesou hlubokou moudrost.

Již vědomý člověk se starou duší, pečlivě volí s kým tráví svůj čas, čemu věnuje svou pozornost a nenechává se spoutat či omezovat souzením druhých.

Je veden hlubokým citem, nikoli řízen pudem. Ten mu nedovolí slepě následovat nefunkční pravidla, stará dogmata či povrchnost své doby.
Díky této hloubce vnímá a řeší podstatu problému. Vychází z širokého vnímání souvislostí, které nejsou omezeny prostorem a časem, čerpá ze zkušeností předchozích životů.

Silná intuice ve spojení s logickým uvažováním dává schopnost nadoborové dedukce. O to více jsme svobodní a vnímaví oč více milujeme.

Duchovní inteligence roste s životními zkušenostmi, dovedností naslouchat sobě i druhým a následným upevňováním vnitřního, morálního kodexu.

Láskyplný člověk, pak jedná i ve zlomových okamžicích zcela spontánně v zájmu svém i skupiny, či v zájmu jednoty a celku, v souladu s vyšším principem Vesmírného řádu, bez ohledu na svůj prospěch a většinové mínění.

Svědomí je moudrý evoluční nástroj.
Ve vývoji jedince i lidstva má nezaměnitelnou úlohu.

Pro zvídavější duše, uvádím plnou verzi článku, který jsem následně našla pod názvem:

SPIRITUÁLNÍ INTELIGENCE

Na samém počátku 20.století se stalo velkým tématem IQ (inteligence quocient-inteligenční kvocient). IQ charakterizuje schopnost, kterou používáme, řešíme-li logické nebo strategické problémy. Je označována také jako racionální inteligence.
K jejímu měření byly vyvinuty testy, které se staly prostředkem pro třídění lidí podle stupňů inteligence. Jejich výsledky by měly údajně označovat schopnosti lidí. Čím vyšší má člověk IQ, tím vyšší je podle této teorie jeho inteligence.

V polovině 90. let Daniel Goleman popularizoval výzkumy mnoha neurologů a psychologů, které ukazují, že stejnou důležitost jako IQ má i EQ (emocionel quocient-emoční kvocient ) označující emocionální inteligenci.
Díky této inteligenci jsme schopni si uvědomovat naše vlastní pocity a pocity ostatních lidí. Dává nám schopnost vcítění a soucitu, motivaci a možnost vhodně reagovat na bolest nebo nepříjemné pocity. Emocionální inteligence je základním předpokladem efektivního používání inteligence racionální. Jsou-li poškozeny ty části mozku, kterými cítíme, pak také méně účinně myslíme.

Na základě dalších, dosud nezpracovaných, vědeckých údajů je patrno, že existuje ještě třetí typ inteligence. Jestliže má být náš obraz lidské inteligence úplný, musíme vzít v úvahu také tuto inteligenci, kterou je spirituální nebo-li duchovní inteligence.
Jedná se o inteligenci, s jejíž pomocí řešíme problémy smyslu a hodnot. Inteligenci, díky které můžeme dát našim činům a našim životům širší, bohatší a smysluplnější kontext. Inteligence, která nám umožní jeden způsob jednání (či životní dráhu) vyhodnotit jako smysluplnější než nějaký jiný. Duchovní inteligence je totiž nutným základem pro efektivní fungování jak racionální, tak emocionální inteligence. Jde o naši nejvyšší inteligenci.

Ve slovníku je “duch” označován jako “oživující či vitální princip- to, co dává fyzikálnímu organizmu život a odlišuje jej tak od jeho materiálních prvků (“dech života”). Lidské bytosti jsou duchovní stvoření, protože je pohání potřeba klást “podstatné” či “nejvyšší” otázky jako jsou: “Proč jsem se narodil? Co je smyslem mého života? Proč bych měl jít dál když jsem unavený, deprimovaný či se cítím poražen?”
Ve skutečnosti jsme nejen poháněni, ale jako bytosti přímo definováni specificky lidskou touhou nalézt smysl života a hodnotu toho, co děláme a zakoušíme. Máme touhu vnímat svůj život v nějaké větší, smysluplné souvislosti, ať už je to rodina, společenství, fotbalový klub, naše práce, náboženské zázemí nebo svět jako takový. Toužíme po něčem, o co bychom mohli usilovat. Po něčem, co nás samotné a pouhý přítomný okamžik přesahuje. Po něčem, co dá nám a našim činům hlubší smysl.

Racionální ani emocionální inteligence, ať zvlášť nebo dohromady, nestačí k úplnému vysvětlení komplexnosti lidské inteligence a nepřeberného bohatství lidské duše a fantazie. Počítače mají vysoké IQ, vědí, co to jsou pravidla a jak je lze bezchybně provádět. Zvířata mají často vysokou emocionální inteligenci, mají smysl pro situaci, ve které právě jsou a umějí vhodně reagovat. Ale ani počítače ani zvířata se nikdy neptají, proč máme taková pravidla a situace a zda by mohla být jiná nebo lepší. Pohybují se pouze uvnitř daných hranic. Duchovní inteligence dělá z lidí tvořivé bytosti, které mohou měnit pravidla i své vlastní hranice.

Duchovní inteligence nám dává schopnost rozlišovat. Dává nám smysl pro mravnost i schopnost mírnit tuhá pravidla porozuměním a soucítěním, právě tak, jako schopnost vidět, kde mají porozumění a soucit hranice. Pomocí ní se potýkáme s otázkami dobra a zla a rozvíjíme naše nerealizované možnosti- sníme, usilujeme, zvedáme se z bláta. Především touto transformační silou se duchovní inteligence liší od inteligence emocionální.
Protože duchovní inteligence působí doslova mimo mozková centra, ze sjednocujících neurologických funkcí mozku, integruje všechny typy inteligence. Teprve ona z nás dělá plně racionální a duchovní bytosti.

V ideálním případě naše tři základní inteligence pracují společně a navzájem se podporují, protože náš mozek je navržen tak, aby pracoval tímto způsobem. Nicméně každá z těchto tří inteligencí má oblast, ve které je silná, a proto mohou fungovat i zvlášť. Z toho důvodu nemusíme mít nevyhnutelně vysokou či nízkou inteligenci ve všech třech oblastech současně.
Člověk nemusí mít vysokou racionální inteligenci, nemusí mít vysokou duchovní inteligenci, ale může mít při tom vysokou inteligenci emocionální. Stejně tak může mít vysokou inteligenci racionální a může mít nízkou emocionální a duchovní, atd.

Mnoho lidí dosáhlo úrovně materiálního blaha, a přece cítí, že jim něco chybí, že chtějí něco víc. Mnozí mluví o prázdnotě “zde”, a přitom poukazují na oblast kolem srdce. To “víc” má zřídkakdy spojitost s formálním náboženstvím. Duchovní inteligence není nutně spojena s náboženstvím a zbožnost nijak nezaručuje vysokou duchovní inteligenci. Konvenční náboženství představuje vlastně jakýsi soubor pravidel a přesvědčení vnucených z vnějšku.

Duchovní inteligence je vnitřní vrozená schopnost lidského mozku a psýché, která čerpá ze srdce samotného univerza jako ze svého nejhlubšího zdroje. Je inteligencí duše, kterou se můžeme uzdravit a díky ní dosáhnout celistvosti. Toužíme po “hlubší jednotě a společenství”, ale nalézáme k tomu jen málo zdrojů v našich bytostech svázaných egem a v symbolice či institucích naší kultury.
Inteligence spirituální spočívá v hlubší části lidského Já a je napojena na moudrost přesahující ego či vědomou mysl. Pomocí ní rozeznáváme nejen existující hodnoty, ale také tvořivě objevujeme nové. Vytváří samotnou možnost mít hodnoty. Tak předchází všechny specifické hodnoty a jakoukoliv konkrétní kulturu. Předchází všechny formy náboženského vyjádření, které může mít. Díky ní je náboženství možné, ale ona sama na něm nezávisí.

Vědci již provedli většinu základního výzkumů odhalující nervové základy duchovní inteligence v mozku, jenže převažující paradigma racionální inteligence zatlačuje další bádání svými vlastními údaji.
Začátkem 90.let americký neuropsycholog M. Persinger a později neurolog V.S.Ramachandran provedli výzkum existence tzv. “bodu Boha” v lidském mozku. Toto centrum je umístěno v nervových spojích spánkových laloků. Jak bylo zjištěno, jsou aktivní, kdykoliv jsou zkoumané subjekty podrobeny diskusi o duchovních či náboženských tématech. “Bod Boha” nedokazuje boží existenci, ale ukazuje, že mozek se vyvinul tak, aby mohl klást nejvyšší otázky, aby měl a využíval citlivost pro vyšší hodnoty a smysl.
Práce rakouského neurologa W.Singera z 90.let o “vazebním problému” ukazuje, že v mozku existuje nervový proces, který je plně věnován sjednocování a vyhodnocování naší zkušenosti. Je to nervový proces, kdy doslova “svazuje” naši zkušenost dohromady. Před tímto výzkumem vědci rozpoznávali pouze dvě formy organizace mozkových neuronů.
První formou jsou sériové neuronové spoje, které jsou základem naší racionální inteligence. Tyto spoje umožňují mozku provádět pravidla, myslet logicky-racionálně, prostě krok za krokem.
Druhou formou jsou neuronové sítě, které náhodně spojují stovky tisíc náhodně pospojovaných neuronů do jiných masivních svazků. Jsou základem emocionální inteligence, která rozpoznává obrazce a buduje struktury jednání.

Harvardský neurolog a antropolog T. Deacon nedávno publikoval práci o počátcích lidského jazyka, ve které dokazuje že jazyk je výlučně lidská, symbolická a významotvorná aktivita, která se rozvinula současně s rychlým rozvojem čelních mozkových laloků. Řečeno evolučním jazykem, jeho práce ukazuje, že jsme doslova použili duchovní inteligenci k tomu, abychom zvětšili mozek. Duchovní inteligence nás naprogramovala k tomu, abychom se stali tím, čím jsme a dává nám možnost dalšího “přeprogramování”- k růstu a transformaci, k dalšímu vývoji našeho lidského potenciálu.

Duchovní inteligenci používáme k tomu, abychom byli tvořiví. Obracíme se k ní, když potřebujeme být pružní, tvořivě spontánní, mít vizi. Používáme ji ke svým existenciálním problémům- když se cítíme ve slepé uličce, uvězněni našimi vlastními návyky a neurózami v minulosti, když se potýkáme s chorobou nebo žalem. Dává nám hluboký cit pro smysl životních zápasů. Ty naše nejtěžší existenciální problémy v životě vyvstávají mimo oblast toho, co očekáváme a důvěrně známe mimo daná pravidla.
Jedná se o pravidla, které přesahují minulou zkušenost, to, s čím umíme zacházet. Hranice mezi oblastí ve které dobře víme, co jsme a oblastí, ve které jsme ztraceni a zcela bezradní. Duchovní inteligence náš smysl pro hluboký intuitivní cit a pro smysl a hodnoty, je našim průvodcem po okraji. Je to naše svědomí.

Duchovní inteligence nám umožňuje zacelovat trhlinu mezi “já” a těmi ostatními. Ale pouhá emocionální inteligence nám tuto průrvu nepomůže překonat. Musí přijít duchovní inteligence, abychom mohli pochopit, kdo jsme a co pro nás věci znamenají a jaký význam mají ostatní v našem vlastním světě. Pomáhá nám přerůst naše bezprostřední egocentrická já a dosáhnout hlubších vrstev, které jsou v nás ukryty a s její pomocí jsme schopni žít život v hlubší rovině smyslu.
Abychom plně ovládli naši duchovní inteligenci, je někdy nutné pohlédnout do tváře pekla, setkat se s možnostmi zoufalství, bolesti, hlubokého utrpení či ztráty a nalézt s nimi smíření. “Když se ztotožníme se ztrátou i ztráta je zakoušena bez odporu.” říká starobylý čínský text zvaný jako Tao-te-ťing. Musíme toužit někdy až v nejhlubším nitru naší bytosti, abychom nalezli smysl, který nás osloví- příslib něčeho nového, čistého, oživujícího.
Pak můžeme nalézt to, po čem toužíme a podělit se o plody našeho tvůrčího objevu s ostatními. Židovský mystik rabbi A. Heschel řekl: “Jsme blíže k Bohu, když se ptáme, než když si myslíme, že známe odpovědi.” A B. Pascal napsal jménem Boha: “Nehledali byste mne, kdybyste mne už nenalezli.”

Zpracováno dle: Danah Zohar, Ian Marshall- Spirituální inteligence

Otevřená mysl


OTEVŘENÁ MYSL = ŽIVÁ MYSL
Pravidelná aktualizace, tříbení, upevňování a obohacování starých pravd, skrze nové životní žkušenosti.

Život je celoživotní vzdělávání.

Školní docházka je pouze jednou z jeho forem. Moment, kdy uzavíráme svou mysl novým poznáním, abychom se nevyčlenili či více nevzdalovali od své tradičně pojaté představě o rodině či společnosti, je okamžikem počínající stagnace a intelektuální smrti.

Jak to vlastně všechno začalo?

… Náročné dětství a jasné vnímání, že ti „dospělí“ dělají spoustu nesmyslných a zbytečných věcí…

NIKDY JSEM NEPŘIJALA ZA SVOU MYŠLENKU, ŽE TO NEJDE JINAK A LÉPE.

Vím, že nemusím mít vždy pravdu, ale nikdy jsem ji nepřestala hledat a zajímat se o širší souvislosti.
Vím, že jediný boj, který má skutečně smysl, je moment, kdy je zapotřebí zabojovat sám se sebou.

Zlozvyky v myšlení a následně v žití, nám často brání vidět život reálně se všemi jeho zákonitostmi, které jsou moudře zaneseny v základních principech života.

Genialita těchto principů je tak ohromující a jednoduchá zároveň, že jednoduše nevěříme, že je to Pravda.

Svými, dnes již tak předrážděnými mozky, překombinovaným a složitým myšlením, které systém „chytře“ k vymytí zdravého selského rozumu využívá, nejsme schopni tuto jednoduchost vidět. „Není čas“ a hlavně v honbě za „jednoduchým“ životem není ochota tuto čistotu a lehkost myšlení svou vůlí následovat.

Jsme stále dokola zneužíváni dogmatem „rozumu“ bez citu, namísto abychom tvořili a rostli přirozeným tempem a hledali nové, smysluplné cesty pro dobro své i celku.

Čím vnímavější, do systému materialisticky smýšlející společnosti vnořený mozek, tím často hůře, ke svobodnému myšlení vracející se, jeho nositel. Strach, tento stereotyp myšlení opustit a vystoupit z rozjetého vlaku, nás má pěkně v hrsti. Ve spojení s výhodností našeho postoje, nás pak zcela pohltí.

Od malička přejímáme vzorce chování i myšlení z rodiny a společnosti. Klasicky vnímaná inteligence zde může být paradoxně kontraproduktivní… Velmi rychle tyto vzorce přejímáme za „své“, a s tím živoucím „okopírujeme“ i to netvořivé. Obzvláště u nadprůměrně vnímavých dětí je třeba maximálně citlivého přístupu a zohlednění mnoha dalších potřeb, pro zdravý, rovnoměrný vývoj a naplnění všech jeho fází.

Rodíme se s přirozenou touhou po vědění a potřebou jejího postupného naplňování různými formami a cestami.
S respektem, bez dramatizace a souzení, v souladu s Vesmírným řádem, nikoli systémem či představami druhých.
Pohodlnost a lenost těla, přichází až se zjednodušováním a zkratkovitém fungování mysli – stereotypy.

Nemáme-li pevné citové zázemí a zdravé prostředí k odpočinku, chřadneme na duchu či těle, případně obojím.

Tam, kde jsme se odklonili od zákonů Lásky a jednoty, porušujeme přirozený tok života a následky si neseme jako jednotlivci i lidstvo jako celek.
Sobectví dovnitř či ven a NEřád z něj plynoucí, vnáší chaos do našich životů v různých podobách.
NEmoc a zlo z nevědomosti plynoucí a řádící, jsou následkem nedodržování láskyplného řádu jehož tajemství jsme neodkryli a ve strachu o nedostatek chceme urvat co se dá, často rychlým a laciným způsobem.

Neznalost zákona neomlouvá, zde platí daleko více, než jsme schopni dohlédnout. Vyšší spravedlnost, o kterou se většinově nezajímáme, sebou nese následky, které si jen nedáváme do souvislostí.

Necítíme dávno přirozený řád života a bez umělých pravidel a právního ověření se bojíme věřit a žít.
Smlouvy na cokoliv a stále šílenější kontrola druhých, namísto zametení si před vlastním prahem, vyvíjí tlak v rodinách i společnosti.
Ve strachu a sobeckosti zabíjíme poslední opravdovost v nás.

V řízení /nikoli vedení/ velkých společností i zemí nebývají moudří, ale většinou inteligentní lidé a v tom je velký rozdíl.
Nedílnou součástí moudrosti je totiž cit – morální kodex života v Lásce /Pravdě/. U inteligence tato podmínka není.

Není třeba přečíst stovky knih, abychom moudře žili, stejně jako nás z paměti odříkané citáty slavných nečiní moudrými.

Skutečná vzdělanost a hluboká moudrost, je výjimečná kombinace. Stejně, jako rychle nabyté bohatství, popularita či fyzická krása a s nimi přicházející pocit vyjímečnosti a vlastní důležitosti, často zadusí nezbytnou pokoru a opravdovost dříve, než člověk dozraje svému “úspěchu” i lidsky. Díky nepochopení nezvládnutému egu, tak předčasně uzavíráme svůj přirozený potenciál pro maximální možný růst.

Přes výdobytky dnešní moderní doby, jsme jako “Páni tvorstva “stále nepochopili kdo jsme a proč jsme skutečně tady.

Pouze skrze otevřenou mysl lze svá poznání sdílet, tříbit, cítit a přijímat tak Pravdu vyšší, nikoli „pravdu“ již známou či krátkodobě pohodlnější a výhodnější.

Otevřená mysl je živou vodou našeho života.
Je třeba ji udržovat čistou. Společně s nasloucháním sobě samým i druhým, přináší do života vše, čeho je nám pro jeho naplnění třeba, aniž bychom se museli tak strašně moc snažit, prosazovat či bít.

Zcela postačí poctivý přístup. Boj o život jsme již jednou vyhráli a obzvláště v srdci Evropy, již skutečně dlouho, nežijeme v době kamenné.

Genialita člověka netkví v geniální paměti, ale výkonném, tudíž živém procesoru – mozku.

Otevřené srdce

Pocity jsou nedílnou součástí vědomí a vědění celistvého člověka.

Jsou to informace z našeho vnitřního prostředí, které zásadním způsobem ovlivňují vnímání okolního světa i sebe samých a odráží se v námi vytvářené realitě.

Nevěnujeme-li všem vjemům cíleně pozornost, neznamená to, že s nimi podvědomě dobře nepracujeme. Vše má však své zdravé hranice a meze a proto je to bez vážnějších následků možné, jen do určité míry.
Jsou-li naše základní lidské potřeby a to včetně těch emočních, dlouhodobě potlačovány, či jim my sami nevěnujeme dostatečnou pozornost a prostor, zůstávají nezpracované. Tím vzniká rozdíl mezi realitou a námi vnímanou realitou.

Podvědomě tento rozdíl cítíme a vše co dále zažíváme, již vyhodnocujeme s emočním podbarvením. Vnitřní nespokojenost či hodnocení a kritizování druhých, je toho nejběžnějším projevem. Je to neklamné znamení, že přes „emoční filtr“, vnímáme a hodnotíme i sebe samé.

Výsledkem je rostoucí přecitlivělost či bezcitnost, které mají v různých situacích, různé projevy.

Cítíme se zraňováni či vědomě i nevědomě zraňujeme a explodujeme vždy, když se cítíme nějakým způsobem „ohroženi“. Jsou to automatické obranné mechanizmy: Akce – Reakce.
I zcela nevinná situace, tak může aktivovat reakci v „závislosti“ na našich předchozích, nezpracovaných zkušenostech.

Chováme se pak ve větší či menší míře, spíše jako neandrtálci než homo sapiens, pěkně v područí vlastní nevědomosti.
Cítíme, naše “slabé místo” a vyhýbáme se konkrétním tématům, případně se zarytě citovým oblastem vymezujeme zcela.
Obviňujeme druhé a “racionálně” si své chování zdůvodňujeme.

Podstata problému tkví v tom, že jsme v dětství přejali nejen vzorce myšlení, ale i představy o tom, co smíme či nesmíme cítit, jak reagovat, či dokonce, že je třeba to, co cítíme skrývat a potlačovat. Klasické příklady … kluci nepláčou, nebuď srab.., nechovej se hloupě a chovej se normálně…, takhle se to dělá…, nebuď naivní, dělají to všichni.., hlavně musíš vydělávat.., hlavně musíš dobře vypadat a dobře se vdát.., apod.

Na základě těchto a mnoha dalších, obecných zkratek, pravd a pravidel, žijeme v dospělosti svou představu o životě, a s reálnými partnery a situacemi, které jsou s nimi v rozporu, máme emoční problém.
Nezpracováváme-li své životní zkušenosti zdravým způsobem, rozpor mezi tím kdo jsme a tím co jsme přejali za své, nás vnitřně sžírá tím víc, čím poctivější jsme.

Někdy skrýváme citlivou podstatu hrubým chováním, jindy naopak svou necitlivost překryjeme maskou “slušného vychování“.

Můžeme působit samotářsky či společensky, naše pravá podstata však často zůstává ukryta i nám … mezi lidmi, přesto odděleni od okolního světa. Namísto otevřené mysli a srdce jsme jako uzavřená láhev – není vidět, zda se uvnitř skrývá harmonie či nezahojená emoční zranění.

Z toho důvodu, když dva dělají totéž, není to totéž a soudit, znamená, že jsme sami ještě nepochopili.
Realitu není třeba soudit, ale vnímat.

V dnešním, materialisticky pojatém světě často zaměňujeme. Máme tendenci přemýšlet více či méně jednostranně, jako kalkulačka či stroj. Nabízíme „jednoduchá či ekonomicky výhodná” řešení a oháníme se přitom paradoxně zdravým rozumem.

Racionální neznamená bezcitný, ani materialistický.
V různě potlačené míře citu, však tato zaměněná poselství předáváme, zcela jednoduše, skrze své děti a okolí dál.


Podstata racionality, je bez emočního podbarvení negativní zkušeností.
Vychází již z poučení se z předchozích chyb, na základě zpracované a odpuštěné minulosti.

Od momentu, kdy jsme zahojili staré rány a otevřeli se nově životu, vycházíme z reality přítomného okamžiku. Život nám otevírá nový rozměr a nabíráme druhý dech. Nesoudíme a nehodnotíme sebe ani druhé. Necítíme potřebu soutěžit, nadávat ani urážet, nýbrž otevřeně komunikujeme a spolupracujeme.

Zásadním zlomem v osvobození se od starých zlozvyků je průlom do vědomí a jeho rychlá transformace, či postupné uvědomování si, že něco v mém životě “nesedí” a postupné očišťování mysli až k racionálně uvažujícímu člověku.

ZDRAVÁ OSOBNOST = OTEVŘENÁ MYSL + OTEVŘENÉ SRDCE

Vracíme se k otevřenému myšlení dítěte, abychom uzavřeli kruh a stali se vyspělými, milujícími lidmi.

Partnerství

Partnerství, jako princip, je základem každého vztahu.

Je to živý, vyvíjející se organismus, jehož forma i úroveň, se mohou v průběhu času měnit.
Každá forma /manželství, přátelství, rodičovství, pracovní vztah … /, zahrnuje širokou škálu úrovní, od partnerství v lásce až po zneužívání a různé formy násilí.

Nejsme-li schopni nejvyšší formy partnerství, více či méně energeticky parazitujeme na svém okolí.

Manipulace = vědomé i nevědomé využívání druhých k uspokojování svých potřeb.

Hrubost a násilí = nejagresivnější forma uspokojování svých potřeb a cílů.
Nemusí nezbytně vycházet ze zlého záměru. Může být nástrojem v rukou „nešťastného“ člověka s přejatými vzorci chování.

Nemusíme být všichni stejní a všichni všechno znát, ale musíme se umět domluvit.
Na to stačí zdravý selský rozum a zájem o druhé a nové životní zkušenosti a podněty.

Schopnost navazovat a vytvářet zdravé citové vazby se utváří v rodině.
Narušené vnímání dítěte je důsledkem necitlivého či přecitlivělého chování rodičů a bezprostředního okolí… opičí láska matky, usurpování si přednostního práva k tvorbě citového pouta s dítětem, necitlivý či přecitlivělý přístup otce, výchova formou zákazů a příkazů namísto zdravého osobního příkladu, pohodlnost či pasivní zájem rodičů, případně kombinace všech možností.

Viděním se „očima svého okolí“ a osvojením si jeho vzorců myšlení, stává se naší základní potřebou, uspokojovat tento sebeobraz a vzorce za každou cenu, byť sebedestruktivním způsobem. Podle toho, zda inklinujeme k sobectví směrem dovnitř či ven. Projevy mohou být společné či podobné a bez vnímání souvislostí lehce zaměnitelné. Lásku běžně zaměňujeme se závislostí a potřebou vlastnit a ovládat, na základě nemocných vzorců “Lásky”, které jsme v dětství, přijali za své.

Osobnost, která není důsledkem tohoto filtru ve vnímání, schopna vidět se reálně, těžko zvládá spolupráci formou PARTNERSTVÍ, vycházející ze zdravého základu vzorce JÁ JSEM OK, TY JSI OK.

Drama, vytvářené v okamžicích mimo sebekontrolu, je onen rozdíl mezi realitou a tím jak realitu vnímáme, skrze přejaté vzorce myšlení a chování. Na tomto základě vyhodnocujeme a vnímáme i své nynější vztahy. Cítíme nejistotu a frustraci, ze které obviňujeme svého partnera.

Ve spojení s dlouhodobým nedostatkem či žádnými citovými podněty se náš pocit osamělosti a přecitlivělosti může prohlubovat.

Kontaktu s rodiči se může vyhýbat, či může být naopak jeho vazba s rodičem velmi silná. Opakovaně se může vracet do původního domova, případně v něm i zůstat.

V souladu s nenaplněnou karmickou vazbou, kterou rodič předal na dítě, se „dospělý“ vrací na „místo činu“, aby byl vztah narovnán a uzavřen kruh. Je to přirozená potřeba dozrání, očistění vztahu a osvobození se.

Osvobozeni od nemocných vztahů se svými rodiči, opouštíme minulost a můžeme vytvářet a žít nesobecké, naplněné partnerské vztahy.

Dáváním lásky a péče, je naplňován základní princip Lásky.
Díky této dovednosti, dostáváme zpět nezištné city, nezbytné pro zdravý vývoj a život.

Dochází k přirozené stimulaci intelektu i cítění.
Když milujeme, využíváme plně funkci mozku. Dáváme to nejlepší z nás. Cítíme inspiraci, sílu, chuť žít, tvořit a sdílet. Jsme nejblíže zdravému, nesobeckému a logickému uvažování a pravdě.

Racionálně hledáme cesty i z těžkých situací, protože nám na daném člověku, skupině a životu skutečně záleží. Netrháme vazby, ale posilujeme je a pečujeme o ně. Směrem ke svému partnerovi, dětem, rodičům a širší rodině a dále ve svém okolí.
Učíme se komunikovat o faktech či problémech materiálních i citových, čímž předcházíme frustraci a emoční nevyrovnanosti.

Láska je svobodná volba a rozhodnutí. Životní síla, kterou tvořivě využijeme či ničivě zneužijeme v nenávisti, dramatech a negativitě všeho druhu.
Je to volba mezi svobodou a závislostí. Mezi vášní a nemocí.
Nejen alkohol a drogy jsou nebezpečná nemoc. I touha po penězích, moci a nevázaný sex mají své zdravé hranice a meze. Závislost na čemkoliv, byť na dětech, sportu, jídle či úspěchu v práci, je ve své podstatě také náhražkou za zdravé vazby. Dokud je potřeba soutěžit a něco si dokazovat silnější než potřeba spolupracovat, může přirozená vášeň přerůst skrze zbytnělé ego v nemoc.

Upřednostňujeme-li jednoho z rodičů, je nám zřejmě svou podstatou bližší. Může to být zároveň ten z rodičů, kterého lásku si toužíme podvědomě získat, či ten, který si manipulací přitahuje naši pozornost, jako náhradu za nenaplněný vztah.
Klidný projev jednoho z partnerů, nemusí vždy znamenat klidnou sílu a vyrovnanost. Může jít o povrchní zájem a přehazování zodpovědnosti na druhého partnera. Je-li v takovém vztahu dítě, může se cítit od tohoto rodiče nemilované. Vyvolává v něm pocit vnitřní nejistoty a živnou půdu k manipulaci v dospělosti. Dítě cíti každou „nepravdu” ve vztazích, ale nerozumí podprahovým procesům.

Manipulace má různé projevy. Negativitou, šířením strachu, vyvoláváním pocitu viny či stavěním se do roli oběti, ovládáme nenápadně své okolí i po mnoho let. Její nejběžnější nástroje jsou sex, peníze a děti.

Děti jsou našimi partnery ať je jejich pozemský věk jakýkoliv.
Potřebují bezpodmínečnou lásku z různých zdrojů, aby mohli poznat, že si sami svým myšlením a přístupem, vytváříme svou realitu.
Náplní role rodiče je podporovat a nastavovat pevné hranice, za které je nepustíme a které, my sami nepřekračujeme.

Děti cítí co potřebují.
Rozdíl mezi námi je pouze v zodpovědnosti za rozhodnutí, která činíme, do doby než se o sebe děti umějí postarat.
Náš způsob komunikace v širší rodině, je vzorem pro ně a jejich budoucí vztahy s námi i ostatními. Jejich volba je, čí vzory a příklady z rodiny a společnosti, přijímají za své.

Klasická rodina má nenahraditelný význam.
Především v případě zdravě myslících a spolupracujících členů.

V případě rozpadu vztahu si k sobě přitahujeme partnery, se kterými jsme si díky zrcadlení ve vztahu vhodnými „učiteli“.

Zamilovanost přechází – jde pouze o vzájemnou lekci, kterou v ideálním případě pochopíme.
V tomto vztahu si vzájemně zrcadlíme ještě nezpracované staré vzorce a máme možnost poznat své nejslabší i nejsilnější stránky. Poznáváme sebe i své potřeby a můžeme zodpovědněji vstoupit do dalšího vztahu.

Láska přetrvává.
Partnery spojuje láska na hluboké duchovní úrovni. Jsou ochotni měnit své stereotypy a vzorce myšlení. Vztah postupně vyzrává a tím sílí a přerůstá v čisté partnerství. Klidná síla bez negativity a agrese.
Může se jednat o vztah mezi mužem a ženou, rodičem a dítětem i obchodní vztah. Je to zkrátka “Čistá hra”.

Rozpad vztahu

Racionální člověk, nevytváří drama. Dokáže zvládat rozpad vztahu bez urážek a obviňování.
Pokud situaci nerozumí, zajímá se, klade otázky a hovoří o svých pocitech. Dovede o vzniklých problémech hovořit a necítí potřebu zraňovat ani být zraňován.

Nepoužívá děti, ani jiné prostředky či taktiky ke skryté i otevřené manipulaci.
Necítí potřebu demonstrovat vinu druhého, ani obhajovat své důvody k rozchodu.

Zodpovědnost za vývoj vztahu je na poctivém přístupu každého z partnerů.
V každém okamžiku máme svobodnou volbu setrvat či odejít. Důvody k rozhodnutí mohou být různé. Pouze my sami neseme zodpovědnost za jejich racionální zvážení.
Známe dobře sami sebe a naše skutečné motivace? Známe skutečně dobře svého partnera?

Jsme součástí přírody a zákonitostem symbiózy podléhají buňky, stejně jako člověk.
Na rozdíl od buněk, máme k dispozici také rozum a cit, tak s nimi moudře nakládejme.
Zahojené vazby a následné partnerství je nejpřirozenější, logická a přímá cesta ke zdraví a přežití lidstva na Zemi.

Pochopením a odpuštěním sobě i druhým, otevíráme rozměr partnerství. Nalezli jsme klíče ke svému srdci a jeho oběma komorám.

Kontakt

Magdalena Soušková
Salon Be Lovely
Kolowratský palác
Na Příkopě 17
Praha 1
  +420 603 231 929
  magdalena@umenikrasy.cz